Komunikace lékaře s pacientem a jeho blízkými může být posilující. A to i ve chvílích nejtěžších

5. 1. 2023

Na kávu s ní jsem se těšila i bála jít zároveň. Já, které před půlrokem po dlouhé a těžké nemoci zemřela maminka ve věku, kdy by si zasloužila radovat se z čerstvé penze, malých vnoučat a výsledků celoživotní obětavosti a pracovitosti. A ona, charismatická lékařka, schopná empaticky a soustředěně vést rozhovory o věcech, na které mnozí v dnešní medicíně nemají čas a sílu. Tolik jsem si přála nezatěžovat ji svým osobním příběhem, ptát se věcně, nezapomenout probrat její dovolenou, šatník a životní styl. Jak žije žena, co toho tolik dokázala? Kateřinu Rusinovou však jen tak neošálíte. Bude s vámi mluvit o tom, co je podstatné a co jde na dřeň toho, co si předsevzala. S odvahou a obdivuhodným nasazením od základu mění paliativní péči v České republice. A tím nejen životy lidí se závažným onemocněním, ale i těch, kdo je doprovázejí. 

Rozhovor vedla: Eva Urbanová, Tereza Kaňková
Foto: Alexandra Hrašková

8p9a5343-2.jpg

Jako přednostka historicky první Kliniky paliativní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pomáhá docentka Kateřina Rusinová pacientům zorientovat se v jejich životní situaci, ulevit od potíží, s nimiž se v rámci léčby potýkají, a nastavit léčbu podle toho, co je pro ně osobně v daném okamžiku podstatné. Je zajímavé, že současně s medicínou vystudovala herectví; je absolventkou DAMU i lékařské fakulty, ve filmu účinkovala od dětství. Po studiu se herectví již nikdy nevěnovala, ale přijde mi, že světlo reflektorů jí svědčí. S jiskrou v očích a krásným úsměvem je nepřehlédnutelná, což – jak sama připouští – v medicíně nemusí být vždy výhodou. Se zápalem přednáší mladým studentům, rozvíjí paliativní péči v nemocnicích a šíří osvětu. Se svým kolegou Ondřejem Kopeckým navíc vystupuje v dokumentu Jednotka intenzivního života. Snímek Adély Komrzý, který v průběhu tří let sledoval fungování paliativního týmu ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, získal řadu ocenění včetně Českého lva za nejlepší dokument v roce 2021.

Na šatník přeci jen došlo. Po našem setkání Kateřina provětrala a připravila svou skříň na novou sezónu.  Zde jsou myšlenky, které rezonovaly naším setkáním. Děkuji za něj.

8p9a5433.jpg

Co je základem dobré paliativní péče?

Základem všeho a oblastí, která mne osobně zajímá ze všeho nejvíce, je vztah lékaře a pacienta. Způsob komunikace, míra otevřenosti a pravdivosti, kterou vztah lékaře a pacienta unese, jeho proměnlivost u každého jednotlivého pacienta a otázka jeho hodnoty.

Jak naložit s momentem, kdy zjišťujeme, že již není východisko a náš blízký umírá?

Občas se setkávám s tím, že lékaři, ale někdy i pacienti a jejich blízcí mají představu, že v onemocnění dochází ke zlomu. Že do určité fáze se onemocnění léčí, pak se něco „zlomí“, a nemoc už není možné léčit. Nicméně jak já rozumím závažným onemocněním a ze zkušeností, které sbírám posledních deset let, každá nemoc má svůj průběh a trajektorii. Je to více než cokoliv jiného kontinuum, fáze, kdy se střídá lepší reakce na léčbu s horší reakcí. S nemocí se stárne, nemoc postupuje, ale zlom v tom smyslu, že do téhle doby nemoc léčit lze a od téhle chvíle léčit nelze, to je problematický koncept a špatně se s ním pracuje zejména ve chvíli, kdy se snažíme přinést pacientům v pokročilém stadiu nemoci úlevu. Představa zlomu totiž evokuje fázi „před“, kdy „je ještě nějaká naděje“, a fázi po zlomu, kdy „už není žádná naděje“, pouze strach, smutek a konec. Tohle jednorozměrné uvažování o naději je pro pacienty nesmírně těžké nést.  Myslím, že by bylo užitečnější o tom přemýšlet jinak, jako o něčem, co trvá v čase, proměňuje se, někdy bohužel zhoršuje. Myslím, že takovýto náhled nám pak usnadní se s nemocí průběžně vyrovnávat a lépe žít.

Jakým způsobem dnes lékaři hovoří s pacienty se závažným onemocněním? Je něco, co by často mohli dělat lépe?

„Jakým způsobem lékaři hovoří“ …to vypadá jako kdyby šlo oddělit léčbu/postup/operaci samotnou a „hovor s pacientem“.  Jenže je řada důkazů o tom, že je to neoddělitelný proces a výsledek léčby záleží právě i na tom, jakou kvalitu má vztah lékař-pacient, zejména v situaci těžké nemoci.  Kvalita i délka života záleží na kvalitě vztahů. Redukování medicíny na identifikaci symptomů, analýzu výsledků a diagnostický souhrn s terapeutickým plánem připravuje pacienty o šanci na lepší zvládnutí nemoci, respektive na lepší život i se závažnou nemocí.

Člověk, do jehož života vstoupí závažné onemocnění, si ze všeho nejvíc přeje uzdravení. Přeje si, aby jeho život mohl pokračovat tak, jako když v něm nemoc nebyla, aby se druhý den z tohoto zlého snu probudil a mohl žít dál. To je úplně přirozené přání. Pacienti do vztahu s lékařem vstupují s velkým respektem a také s obavou a úzkostí, co jim lékař řekne. Někdy o tom mluví jako o „verdiktu“, který lékař pronese. V případě, že úzdrava není dosažitelná, to pak staví lékaře do pozice, ve které s pacientem, a to z různých důvodů, má tendenci hovořit neurčitě. Třeba proto, aby mu „nevzal naději“, aby ho příliš nezarmoutil a nezatížil stresem, aby ho co nejdéle ochránil před nepříznivou zprávou. Pacientovi například říká, že se „uvidí“, že pokud se zlepší jeho stav, budou možná ještě uvažovat o dalších krocích. Tak se okolo tak závažného tématu chodí jako kolem horké kaše. Lékaři se často chovají podle hesla „slibem nezarmoutíš“. A není to úplně vzácná situace: kdybychom prošli všechny pacienty, co dnes leží v nemocnici, tak každý čtvrtý z nich je v posledním roce života…

Myslím, že takovýto přístup si pacienti ani jejich blízcí zkrátka nezaslouží. Já sama bych nechtěla, aby se mnou tak lékař jednal. Proto se snažím co možná nejdříve s pacientem domluvit způsob, jak budeme hovořit o složitých situacích, výsledcích, prognózách, léčbách, intervencích atd., jaká míra otevřenosti je pro něj dobrá a přijatelná, když třeba nebudou všechny zprávy příznivé. V současné době je vlastně velmi snadné vyhnout se komunikaci kolem závažné nemoci, nepříznivé prognózy nebo krátícího se času, který někteří pacienti před sebou mají. Celkové nastavení a vše v našem okolí tomu velmi nahrává.  Přenecháváme péči odborníkům v nemocnici, hovorem o krátícím se čase života nechceme pacienta nebo jeho blízkého vystrašit, naložit na něj příliš stresu, chceme ho před realitou co nejdéle chránit. A medicína k tomu má řadu dobrých nástrojů. Je velmi technicky založená, a tak se řada rozhovorů lékaře s pacientem může stočit na „bezpečné“ technické detaily. Přitom z mnoha výzkumů víme, že to, o co pacienti stojí, je právě otevřenost a možnost hovořit i o tom, co bude léčba znamenat pro jejich život, jak se jejich život změní, jak se budou muset přizpůsobit léčbě, jak to budou zvládat.

8p9a5383.jpg

A co otázka „kolik času zbývá“?

Řada kolegů říká, že na tuto otázku si v průběhu praxe našla nějakou svou univerzální odpověď. Takovou, která není příliš příkrá, aby pacienta nevylekali, kdyby časová prognóza mohla být kratší, než si pacient představuje. Navíc ani nemáme dostatek dat na to, abychom dokázali prognózu jednotlivého pacienta přesně určit. Ze strany pacientů naopak slýchám, že k otázce „kolik času mi zbývá“ dlouho sbírají odvahu a má pro ně zcela zásadní význam. Je velmi těžké se na to zeptat, znamená to konfrontaci s vlastní zranitelností, konečností. Existuje spousta důvodů, proč se tomu vyhnout. Ve výsledku je tak rozhovor velice neurčitý, něco ve smyslu „víte, to nejde přesně říct, nemám křišťálovou kouli“ apod. Od pacientů slýchám, že tato odpověď je pro ně zklamáním, někdy tím možná ztrácejí i důvěru v otevřenost lékaře. Současný výzkum nám dává do ruky mnohem lepší nástroje, jak komunikovat o prognóze: nástroje, které jsou pro lékaře i pro pacienta férovější, jasnější, lepší.

Přinášejí do situace klid, možnost se připravit, nebýt na tu zátěž sám. Stačí se jen zeptat: „Když mluvíme o prognóze vašeho onemocnění – o čem přemýšlíte vy?“ Někoho zajímá časový údaj, jiného to, jak dlouho ještě bude schopen zvládat třeba pracovní vytížení. Někdo vnímá svůj život jako uzavřený a rád by vše předal a vyřešil  si své záležitosti, a právě kvůli tomu potřebuje znát prognostické informace. Jiný je naopak znát nechce a chce, aby je znal jeho blízký, který mu pomáhá situaci zvládat. Prognóza se dá komunikovat tak, aby to nebyl rozhovor zraňující, ale posilující.

Proč bychom se neměli rozhovoru o nepříznivé diagnóze vyhýbat? Co nám může přinést?

V dnešní době 80 % pacientů umírá v nemocnicích, o samotě, nebo s omezenou možností přítomnosti svých blízkých. Řada lidí, příbuzných pacientů, se kterými jsem hovořila, ale potvrzují to i výzkumy, říká, že zkušenost doprovázení svého blízkého na konci života je na jednu stranu velká zkouška, ale na druhou stranu posilující zkušenost. Pomáhá se s obtížnou situací vyrovnat. Skutečnost, že příbuzní a blízcí mají možnost slyšet přání nemocného, jeho myšlenky, co je pro něj samého důležité, je klíčová. Řada z nich také říká, že na sebe byli ohromně pyšní, že to zvládli. Tahle zkušenost je bohužel obtížně přenosná do čísel a statistik. Paliativní medicína se snaží o změnu přístupu. Tak to pojmenoval i ředitel Všeobecné fakultní nemocnice, když jsme spolu hovořili o zakládání Kliniky paliativní medicíny. Jemu samému jako onkologovi to dávalo hluboký smysl, proto nás podpořil.

Na Klinice paliativní medicíny se snažíme smysluplně rozvíjet toto téma, které se někdy těžko vyjadřuje ve formě dat a statistik, a přesto je důležité. Doufám, že než ukončím svou profesní dráhu, podaří se mi defaultní nastavení systému, který poskytuje málo prostoru hlasu pacienta, respektu a podpoře v závěrečné fázi života, alespoň trochu pozměnit. A prvním krokem k tomu je možnost tenhle aspekt medicíny učit na 1. lékařské fakultě všechny mediky.

Chcete článek nasdílet?